Městečko Vieste v jižní Itálii

Přeji Vám krásné a horké úterní odpoledne. Po té, co jsme se vrátili z Vídně jsem se sotva stihla rozkoukat v Čechách a už jsme zase byli pryč. Tentokrát na cestě na Gargano, respektive do krásného městečka jménem Vieste.

Dovolenou jsme si naplánovali na první zářijový týden s tím, že když jedeme na jih Itálie, přece tam bude pořád vedro. No, nějak jsme se přepočítali a podle předpovědí to vypadalo, že sice vedro ještě má být, týden předem i týden poté bude, ale ten náš bude zrovna celý propršený. 

Nakonec se tak NAŠTĚSTÍ nestalo. 40-ti stupňová vedra, na která jsem se neskutečně těšila se sice také nekonala, ale kromě jednoho dne, kdy dopoledne lilo jsme měli asi 23-27°C, polojasno, a jelikož jsme měli ve Villagiu bazén, u kterého oproti moři nefoukalo, chladnější počasí se dalo překousnout. Sice jsem nepřijela opálená, jak jsem se těšila (dokážu se opálit jedině při týdenním pobytu vkuse na silném sluníčku :D), ale na kvalitě dovolené to díky místu, na které jsme jeli neubralo. Takže když pojedete k moři - neděste se předpovědí, vycházejí jim ještě s menší pravděpodobností, než v Liberci.

Gargano je celé proslulé olivami a olivovým olejem. Ve městečku Vieste, které jsme měli 10 minut volnou chůzí od villagia, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl úžasný trh. Delegátka, která se s námi potřebovala strašně nutně sejít, nám řekla, ať tam ani nechodíme, že tam nic nemají, je to akorát turistická atrakce a ať zajdeme raději do diskontu. Další rada: NIKDY NEVĚŘTE DELEGÁTŮM!

Pro milovníky jídla, jako jsme my dva byl tenhle trh takový malý ráj na zemi. Stánky s čerstvým ovocem a zeleninou, čerstvé naložené olivy a to v několika barvách a druzích, úžasná nakládaná sušená rajčata z gargana (ty jsem si přivezla nenaložené, tak doufám, že se mi podaří dosáhnout alespoň podobného výsledku) a jiné antipasti, místní vína i kořalky (vína jsme převážně v jednom stánku vykoupili skoro všechna, co měli...) a výběr z několika značek a druhů místních olivových olejů a to v množství od 250 ml až do 5 litrů. 

Žádná cesta z města se neobešla bez tašky s pár dobrotami.

Asi nikoho, kdo mě zná moc nepřekvapí, že jsme na tomhle trhu strávili většinu času. Doma si dáváme sýrové pohoštění jenom k večeři, tady jsme postoupili a několikrát v týdnu si ho dali i k obědu. Nešlo odolat. Jako doplnění sýrů jsme si samozřejmě neodpustili slaďoučký meloun s prosciuttem a neustále jsme se cpali italským chlebem namočeným v místním oliváči. Přestože neustále nadávám na "kvalitu" pečiva v Čechách, asi je ta jeho nejedlost i určitou výhodou - kdybych každý večer spořádala takové množství nadýchaného bílého pečiva, brzy bych neprošla dveřmi..

Párkrát jsme ale zašli i do restaurací. První večer jsme si dali "obědo-večeři" v jednom z plážových barů. Jak jinak, než pizzu, na kterou jsme se těšili od chvíle, kdy jsme se rozhodli, že pojedeme na dovolenou do Itálie. Já si dala tuňákovou, Filip margaritu a shrnula bych to tak, že v Čechách na lepší pizzu narazíte málokdy a v Itálii to byla spíše podprůměrná...

Jako další jídlo jsme jeden den ochutnali těstoviny. Filip si dal výborné lasagne a já se rozhodla vyzkoušet místní typ těstovin - orechiette z Apulie. Byly v jednoduché rajčatové omáčce, posypané riccotou a chuťově naprosto dokonalé. Také jsme jich přivezli čtyři kila domů. 

Jak se to tak stává, že jsem chtěla fotit jsem si uvědomila až po prvních pár soustech :D.

Další byla na řadě pizza, abychom si zlepšili první zážitek. Tentokrát už byl výběr skvělý. Opět jsme zamířili do podniku na pláži, tentokrát už to byl ale podnik na úrovni. Restaurace byla rozdělená do tří zón - uzavřená restaurace, kde jste si připadali jako v luxusnějším podniku, teráska k restauraci s výhledem na moře a druhá teráska, která sloužila jako bar. Na baru jste si sice také mohli objednat minimálně některá z jídel, ale byl již uzpůsoben k tomu, aby tam lidé mohli přijít v plavkách rovnou z pláže. Já vybrala svojí oblíbenou prosciutto + rukola a Filip si dal sušené hovězí + rukola + sýr grana padano. Tentokrát jsme si byli jistí, že obě pizzy byly dokonalé, ale rozhodnout se, která byla lepší byl pro mě nadlidský úkol.

Další jídlo, které jsme si dali bylo na výletě do města Peschici. Jeli jsme autobusem, lístek stál 1,80€ (řidič nás pro něj poslal do baru, to byl zvláštní zážitek) a cesta trvala asi  45 minut. Město Peschici je také moc pěkné, je hodně bílé a chvílemi připomíná typická řecká městečka. Na druhou stranu ale živější část města zahrnuje asi tři malé uličky, není tady moc kde se najíst (nebo jsme alespoň na nic zajímavého a nepředraženého nenarazili) a všude je tak nějak špinavo (ve smyslu psích dárečků a tak podobně..). Po té, co jsme už docela dlouho hledali, kde se najíst a báli se, že přijde siesta a všude nám zavřou jsme to vzdali a vlezli do prvního podniku, který byl zrovna v blízkosti.

Bohužel, to není vždycky nejlepší nápad. Podle názvu to měla být bruscheterie, tak jsme si říkali, že tam bude určitě dobrá, seděli tam i Italové.. Bohužel, už když jsme si sedli, všimli jsme si, že u vedlejšího stolu mají plastové příbory - to měl být impuls, abychom se sebrali a utíkali jinam. Přišla ale servírka, dala nám meníčko a my jsme zůstali sedět. Objednali jsme si bílé víno, tradiční bruschettu a bruschettu s oblohou z grilované zeleniny. Víno přišlo na stůl s obyčejnou sklenkou, což byla ještě výhra oproti stolu naproti, který už dostal jenom plastové kelímky, ale co hůř - bylo naprosto nepitelné. Bohužel italsky to člověk servírce vysvětlit nezvládne, takže jsme ho téměř netknuté stejně platili. Po ochutnání vína jsme stále ještě s nadějí čekali na jídlo, které nám mělo zvednout náladu. Bruschetta, která nám dorazila na stůl byl vlastně jenom opečený chléb s trochou absolutně nedochucených rajčat a v mém případě navíc rozplizlou zeleninou poházenou po talíři. Takže tentokrát radím: ne všude vaří v Itálii dobře a nebuďte na nervy ze svých partnerek, které si dlooouho vybírají, kde se chtějí najíst - většinou je to k užitku. 

Výlet to byl ale krásný, dokonce i zámečky se tu dají pověsit.

Poslední jídlo, které jsme měli naplánované bylo před odjezdem. Rozhodli jsme se, že máme spoustu času, tak se pořádně nacpeme, abychom prospali cestu domů. Zašli jsme do restaurace, která se nám líbila hned od prvního dne - do Ristorante Pizzomunno. Filip si dal jako první chod stejné těstoviny, jako jsem měla já na první oběd, já si dala něco jako špagety (na název si absolutně nemůžu vzpomenout) s rajčaty a cizrnou. A jelikož jsem nedávno zjistila, že cizrnu miluji, tak to byl super zážitek. Jako druhý chod měl Filip Scaloppine al limone, což byly tenoučké plátky telecího v máslovém sosíku s citronem - výborné jídlo, které musím určitě vyzkoušet. Já si dala skvělou pražmu, která mě trochu zarazila tím, že jsem si uvědomila, že vlastně neumím jíst celou rybu. Naštěstí jsem to nakonec vykoumala (s pomocí mého úžasného manžela, který ani ryby nejí :D), kostičkou jsem se neudusila a z restaurace odešla spokojená a lehce ovíněná výborným frizzante. 

To je další super věc, kterou mají téměř všude na jihu Itálie. Když si dáváte víno, nebojte se obyčejného stolního rozlévaného. Kromě toho jednoho smutného zážitku z Peschici jsme byli vždy spokojení a když jsme chtěli bílé víno, nabídli nám buď klasické nebo frizzante. Správně by to mělo být jenom lehce perlivé víno, které je hodně osvěžující, ale záleží dost na kvalitě podniku. Někdy jsme dostali víno, které zaperlilo opravdu jen lehce na jazyku, jindy jsme dostali spíše něco ve stylu lambrusca.

Jak vidíte, jako správní gurmáni máme nejvíce zážitků spojených právě s chuťovými pohárky. Domů jsme si odvezli několik místních vín, olivový olej, hromadu těstovin a pytlíček sušených rajčat. Suvenýry byly prostě vesměs z našeho nejoblíbenějšího místa - tedy z místního trhu. Jednou za dva týdny se ve Vieste koná ještě velký trh, který jsme zrovna bohužel promeškali, i když si těžko představuji něco lepšího. Bylo fajn, že jelikož nás už znali, a viděli, že se vracíme, tak jsme dostali sem tam nějakou slevu, dáreček.. A hlavně vždycky hromady ochutnávek, abychom věděli, co kupujeme. 

Na jihu Itálie si s angličtinou vystačíte málokde. V některých restauracích pár těch slov zvládnou, ale v obchodě nebo na trhu, až si budete chtít koupit nějaký dobrý sýr nebo šunku u pultu, doporučuji se naučit alespoň pár základních slov. Filip si naštěstí projel své oblíbené audiolekce a co nezvládl z audiolekcí, zvládly ruce nohy, které by ale samotné moc nepochodily.

Ještě bych doporučila výlet do místních jeskyní. Nabízí ho několik společností, lístky koupíte buď v přístavu nebo různě po městě. Výlet trvá cca 2 a půl hodiny za 15€, ale za stejnou cenu můžete narazit i na kratší okruh, tak to chce dát si pozor. Do jeskyní, kam se loď vejde (i když tedy nechápu jak) se i podíváte a řidič lodi Vám řekne o jeskyni i pár zajímavostí. Pokud se do téhle oblasti ještě někdy vrátíme, lákalo by mě půjčit si někde člun a do jeskyní si zajet na vlastní pěst. Zaplavat si v té průzračné vodě musí být skvělý zážitek.

  

Tenhle článek jsem původně ani neměla v plánu psát, tak nevím, jestli jsem Vám jím předala nějakou informační hodnotu, navnadila chuťové buňky nebo jenom zabila Váš čas, ale jak jsem sedla k počítači, že přidám recept na výborný bezlepkový čokodort, začalo to psát nějak samo.. Mimochodem, příští rok je v plánu Toskánsko, aneb výlet za naším milovaným Chianti, to bude teprve článek :). 

A co vy, narazili jste letos na dovolené na nějaké gurmanštiny, které Vás zaujaly? Vozíte si vzpomínky spíše v očích, ve věcech nebo v chuťových pohárcích?